VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM (podstatné jméno slovesné, -ní-/-tí-nominalizace)
Jméno odvozené ze slovesného kmene příponou ‑ní‑/‑tí‑, primárně označující událost (děj n. stav), sekundárně může označovat též výsledek děje, popř. jiný předmět, osobu či místo s dějem/stavem spjaté; např.:
(a) | Oznámeníděj výsledků předsedou komise proběhlo v tichosti |
(b) | Na vývěsce viselo nové oznámenívýsledek o změně cen plynu a elektřiny |
(c) | Včera jsem koupil dvě překrásná svatební oznámenípředmět |
Za účelem odlišení první významové skupiny (typu (a)) od zbývajících dvou (typu (b) a (c)) se mluví o v.s. dějových (eventivních) v (a) a v.s. výsledkových (rezultativních) v (b) a (c), přičemž ↗výsledková jména, tzv. ↗result nouns, zahrnují jak jména výsledků dějů v pravém slova smyslu, tak jména ostatních předmětů, osob či míst s dějem spjatých, srov. ✍Grimshaw(ová) (1990). Jména na ‑ní‑/‑tí‑ jsou nejproduktivnější ze všech ↗substantiv dějových typu četba, hra, jásot, ale i ze všech ↗deverbálních substantiv. Mohou být odvozena ze všech sloves kromě několika sloves modálních a sponových, srov. *možení, ?musení, *smění, *mění (ale jmění, být k mání), *stání se, *bytí někým (ale existenciální bytí či nebytí). Pokud označuje děj, zachovává v.s. argumentovou strukturu (↗valenční rámec) slovesa, z něhož je odvozeno; mění se pouze povrchová realizace participantů/argumentů, a to následujícím způsobem: (1) Argument sloves intranzitivních může mít buď formu postnominálního gen., n. – v případě, že se jedná o jednoslovné pojmenování v jednotném čísle označující životnou entitu – formu prenominálního posesivního adjektiva, popř. posesivního zájmena. Postnominální forma je v takovém případě méně preferovaná: zívání pana prezidenta × prezidentovo zívání / jeho zívání × ?zívání prezidenta, ale zamrznutí rybníka × *rybníkovo zamrznutí. (2) Interní argument sloves tranzitivních nesoucí roli patiens se řídí stejnými pravidly jako jediný argument sloves intranzitivních. V případě, že je (a) interní argument vyjádřen postnominálním gen., má externí argument, nesoucí roli agens, formu postnominálního bezpředložkového instr., anebo – pokud jde o jednoslovné pojmenování životné entity v jednotném čísle – formu prenominálního posesiva: přemlouvání stařenky podvodným prodavačem × prodavačovo / jeho přemlouvání stařenky. Formu prenominálního gen. může mít externí argument v této konfiguraci jen tehdy, je‑li vyjádřen jménem s adjektivní flexí: Lukavského / *Štěpánka recitování Kainara. Je‑li (b) interní argument vyjádřen jako prenominální posesivní adjektivum, má agens, je‑li vyjádřený, formu postnominálního instr.: ?stařenčino přemlouvání podvodným prodavačem, ??stařenčino přemlouvání prodavačem. (Zejména druhá konstrukce má pouze okrajový charakter, pravděpodobně proto, že jí konkuruje preferovanější prodavačovo přemlouvání stařenky.) Je‑li (c) interní argument nevyjádřený, může mít ↗externí argument formu postnominálního gen.n. prenominálního posesiva. Takové konstrukce jsou však dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací jediného „viditelného“ argumentu: prodavačovo přemlouvání (prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný), přemlouvání podvodného prodavače (podvodný prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný). Konstrukce, kde hloubkový subjekt zůstává v instr. i přes nevyjádřenost hloubkového objektu, je údajně negramatická (viz pro angl. ✍Williams, 1987): *přemlouvání podvodným prodavačem, *pečení naší babičkou. V ČNK lze ale nalézt příklady, které toto hodnocení pro č. zpochybňují v případě tranzitivních v.s. s implicitním objektem: Papež František chce rázně potírat sexuální zneužívání kněžími. (3) Vyjádření hloubkového subjektu a přímého objektu u v.s. odvozených od ↗sloves ditranzitivních se řídí stejnými pravidly jako u sloves monotranzitivních; nepřímý objekt si uchovává stejnou formu jako ve verbální struktuře, tj. dativ či jiný předložkový n. prostý pád. Na rozdíl od věty je však v případě tzv. ditranzitiv s vysokým dat. neutrální slovosled takový, že nepřímý objekt v dat. následuje hloubkový přímý objekt v gen.: Karel přednesl Marii báseň × Karlovo přednesení básně Marii, ??Karlovo přednesení Marii básně. Také všechny ostatní argumenty a adjunkty jsou slovosledně řazeny za argumentem v gen. (je‑li přítomen), viz např. maminčino hnětení těsta holýma rukama na starém kuchyňském válu, nečekané odejití profesora Dvořáka do předčasného důchodu. Pro adjunkty, které jsou ve větě vyjadřovány krátkými, jednoslovnými adverbii, je u v.s. (a v nominalizacích obecně) preferována adjektivní forma: Karel pravidelně běhá × Karlovo pravidelné běhání / ??Karlovo běhání pravidelně (mě inspiruje). Srov.: Karel chodí do hospody každou druhou sobotu – Karlovo chození do hospody každou druhou sobotu (mě rozčiluje). Pokud označuje v.s. výsledek děje (a ne děj samotný), dochází někdy k posunům ve formě i počtu argumentů, které na sebe v.s. váže, srov. např. Upozornění řidičů na nebezpečnost dané situace proběhlo během několika minut již na začátku kurzu × V knize se objevilo několik upozornění pro řidiče / řidičům; k tomu zejm. ✍Kolářová (2010).
V tradiční č. lingvistice se v.s. analyzují buď v rámci Dokulilovy ↗OTS, přičemž se neodvozuje realizace aktantů (např. Jelínek v ✍TSČ 2, 1967:562–653) n. jako ↗nominalizace větných struktur, přičemž se neodvozuje vnitřní struktura v.s., ale pomocí transformací větných struktur se odvozuje realizace aktantů.
Z hlediska stylu slouží v.s. dějová jako prostředek ke „zhuštění“ informace, a jsou proto běžná ve ↗stylu publicistickém a ↗stylu administrativním, zatímco v běžném mluveném diskurzu se příliš nevyskytují.
Pro derivaci v.s. slouží jako odvozovací základ kmen, a to ten alomorf kmene, který se používá (v případě předmětových sloves) pro odvozování ↗pasivního participia. Proto se také někdy mluví o v.s. jako o derivátech kmenových (✍Karlík, 2012), v opozici k derivátům kořenovým, kterými jsou všechna ostatní ↗jména dějová v č., srov.
[[[[jáskořen] ‑ákmenotv.suf.] ‑níderiv.sufixy] ‑0koncovka] × [[[jáskořen] ‑otderiv.sufix] ‑0koncovka].
Ke kmeni, tvořenému kombinací kořene a kmenotvorné přípony, se připojuje pasivizační přípona ‑n‑/‑t‑ a nominalizační přípona ‑í‑. Avšak zatímco (opisné) pasivum lze v č. odvozovat pomocí přípony ‑n‑/‑t‑ pouze od kmenů předmětových sloves (viz ✍Veselovská & Karlík, 2004), v.s. lze odvozovat také od kmenů bezpředmětových, a to jak ↗neergativních, tak ↗neakuzativních a bezargumentových: *Je spáno × spaní; *Rybník byl zamrznut × zamrznutí rybníka; *Je sněženo × sněžení. Z toho důvodu se v souvislosti s v.s. občas mluví o jedné odvozovací příponě ‑ní‑/‑tí‑, která se dále morfologicky nedělí. Takový přístup však opomíjí, že verbální pasivní participia i adjektivizovaná pasivní participia mají stejnou morfematickou strukturu jako v.s. před vnořením do nominalizačního kontextu, tj. před připojením přípony ‑í‑: po‑trest‑á‑n / po‑trest‑a‑n‑ý / po‑trest‑á‑n‑í. (Za povšimnutí stojí, že pasivní adjektiva mohou být v č. odvozena jak z kmenů tranzitivních: rozbitá váza, napsaný úkol, tak z kmenů intranzitivních neakuzativních: ?zamrznutý rybník (vedle zamrzlý rybník), popraskané potrubí (vedle ?popraskalé potrubí), vyspané dítě (vedle vyspalé dítě). Tato adjektiva tak tvoří v jistém smyslu přechod mezi plně verbálním ‑n‑/‑t‑ovým pasivem, možným pouze pro kmeny pojící se s nějakým předmětem, a ‑ní‑/‑tí‑ nominalizací, možnou pro všechny kmeny bez rozdílu.) Je přitom zajímavé, že i v.s. odvozená od neergativ a neakuzativ vykazují stejné typy alternací tematického vokálu (téma ‑i‑ alternuje s tématem ‑e‑) jako pasivizovaná tranzitivní slovesa: dan‑i‑t, dan‑ě‑n, dan‑ě‑n‑í; pěn‑i‑t, *pěn‑ě‑n, pěn‑ě‑n‑í. Další alternací specifickou pro pasivní participia a v.s. je změna t > c: fot‑i‑t, foc‑e‑n, foc‑e‑n‑í; pot‑i‑t se, *poc‑e‑n, poc‑e‑n‑í (se). Vzhledem k tomu, že se palatalizace t > c před vokálem e nikde jinde v č. neobjevuje, je pravděpodobné, že se na ní podílí i původní tematický vokál ‑i‑, takže jsou ve vnitřní struktuře pasivních participií a v.s. přítomny dva různé tematické vokály: fot‑i‑e‑n > foc‑e‑n, fot‑i‑e‑n‑í > foc‑e‑n‑í; viz též interpretace palatalizací u sekundárních imperfektiv u ✍Svenonia (2004), tj. o‑fot‑i‑ova‑t > o‑foc‑ova‑t. Naopak systematickou výjimku proti stejnosti pasivně participiálního kmene a kmene v.s. představují a‑kmeny obsahující čistě konsonantické kořeny typu CC, neboť se liší v kvantitě: br‑á‑n × br‑a‑n‑í; hr‑á‑n × hr‑a‑n‑í; rv‑á‑n × rv‑a‑n‑í. Viz také ↗pasivní participium.
Díky jmenné příponě ‑í‑ se v.s. skloňují podle deklinačního vzoru stavení (analýza koncovek viz ✍Ziková, 2007) a získávají defaultní interpretaci jako ↗mass noun, srov. i mlád‑í, list‑í, cukr‑ov‑í (analýza viz ✍Karlík, 2012). Zatímco rezultativní v.s. mohou mít tvary sg. i pl. (V rozhlase jsem slyšel jedno zajímavé oznámení / dvě zajímavá oznámení), dějová v.s. se v pl. a v kombinaci s číslovkami základními zpravidla neobjevují, srov. *Těsně po sobě proběhla dvě oznámení výsledků; *Tři vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi během jediného večera Honzu vyčerpala. Sémantická pluralita se v případě eventivních v.s. vyjadřuje jejich jednotným číslem v kombinaci s buď adverbiální číslovkou násobnou (Vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi třikrát během jediného večera Honzu vyčerpalo), n. adjektivní číslovkou druhovou, která je v takovém případě dvojznačná mezi druhovou interpretací a prostým opakováním děje, srov. Těsně po sobě proběhlo dvojí oznámení výsledků; Trojí vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi během jediného večera Honzu vyčerpalo.
Dějová v.s. vyjadřují vidové rozdíly stejnou měrou jako slovesa, tzn. že u každého v.s. lze jednoznačně určit, zda jde o v.s. dokonavé n. nedokonavé. V.s. se pojí se všemi vidovými sufixy jako slovesa, tj. s perfektivizačními prefixy a s imperfektivizačním sufixem ‑vá‑: pře‑malová‑ní, do‑malová‑ní, vy‑malová‑ní… – pře‑malová‑vá‑ní, do‑malová‑vá‑ní, vy‑malová‑vá‑ní… Prefixy, které se kombinují s v.s., mohou být jak lexikální, tj. generované uvnitř VP (vy‑táhnutí, za‑psání), tak superlexikální, tj. generované mimo VP (po‑vy‑táhnutí, za‑tikání); k rozdílu mezi oběma typy prefixů viz ✍Svenonius (2004)ad. a také ↗prefix. Kvantita předponových vokálů se přitom řídí tzv. ↗Scheerovým pravidlem, které dává do souvislosti fonologickou délku předpony a nepřítomnost slovesného kmene. ✍Scheer (2001) předpokládá, že v č. je aktivní ↗templát, který vyžaduje, aby uvnitř morfosyntaktické domény sestávající z prefixu a kořene byly právě tři vokalické jednotky, přičemž krátký vokál a slabičný konsonant mají status jedné jednotky, dlouhý vokál a diftong dvou jednotek. Na jména obsahující slovesný kmen se toto templatické omezení nevztahuje, srov. ✍Ziková (2012). Jestliže má tedy první sufix napravo od fonologicky krátkého kořene jmenný rys, pak se finální vokál v prefixu dlouží, jestliže má první sufix napravo od kořene verbální rys, vokál zůstává krátký:
(a) | pří‑spěv‑ek‑0 | vý‑hr‑0‑a | ná‑stav‑b‑a | zá‑klop‑k‑a |
(b) | při‑spív‑á‑n‑í‑0 | vy‑hr‑á‑n‑í‑0 | na‑stav‑e‑n‑í‑0 | za‑klop‑e‑n‑í‑0 |
(c) | při‑spív‑á‑m | vy‑hr‑a‑(j)u | na‑stav‑í‑m | za‑klop‑í‑m |
Zatímco v (a) se kořen pojí přímo s nominalizačním sufixem, a templatické omezení je tak aktivní, v (b), tj. v případě v.s., a (c), tj. v případě aktivních slovesných tvarů v 1.os.sg., se kořen nejprve pojí s kmenotvorným sufixem, a k dloužení předponového vokálu tak nedochází (podrobněji viz též ↗dějové substantivum).
V.s. mohou být také modifikována durativními n. terminativními adverbiálii jako hodinu × za hodinu, která jsou od dob ✍Dowtyho (1979) považována za klasický test (a)teličnosti daného predikátu: namalování jednoho portrétu *hodinu / za hodinu × sledování televize jednu hodinu / *za jednu hodinu. Kromě toho vykazují v.s. na dokonavém aspektu závislou obligatornost interního argumentu, kterou lze pozorovat také v dokonavých slovesných strukturách. Naproti tomu přímý interní argument nedokonavých v.s. a nedokonavých sloves může být na povrchu velmi často nevyjádřený (a interpretovaný existenciálně; viz ↗nulový objekt): Celý večer nám zabralo kreslení / *nakreslení – Včera večer jsme kreslili / *nakreslili. Na rozdíl od sloves se mohou jak dokonavá, tak nedokonavá v.s. kombinovat s nulovým patientem, který je kontextově zakotvený, např. po větě: Učitelka dala dětem za úkol nakreslit přes víkend sněhuláka lze pokračovat gramatickou větou Honzík však nechal kreslení / nakreslení až na neděli odpoledne. Paralelní věta se slovesným tvarem je ve stejném kontextu v případě dokonavého vidu negramatická: Honzík však #kreslil / *nakreslil až v neděli odpoledne. (Věta s nedokonavým slovesem kreslil je sice sama o sobě gramatická, ale v daném kontextu ne zcela sémanticky vhodná kvůli své existenciální interpretaci zmíněné výše.)
Možnost alternovat v případě v.s. odvozených od tranzitivních kmenů mezi vyjádřeními typu Pilátovo ukřižování Krista a Kristovo ukřižování Pilátem vedla k úvaze (✍Karlík, 2004), zda v.s. mohou vyjadřovat také rozdíly v ↗diatezi (viz též ↗slovesný rod). Tato hypotéza však byla zamítnuta na základě příkladů s reflexivními posesivními zájmeny, která mohou být v nominalizacích vázána jménem ve formě posesiva/genitivu, pouze pokud nesou roli hloubkového subjektu, nikoli pokud nesou roli hloubkového objektu: Petrovoi pozvání Pavlaj do svéhoi pokoje mě překvapilo; *Pozvání Pavlai do svéhoi pokoje Petremj mě překvapilo; *Pavlovoi pozvání do svéhoi pokoje Petremj mě překvapilo (srov. ✍Karlík, 2004).
V otázkách analýzy vnitřní syntaxe v.s. převládá v ↗TGG zakotvený přístup, podle kterého mají tato jména iniciální část derivace společnou se slovesy, a to až do momentu, kdy je rozšířená verbální projekce (extended projection of V, ✍Grimshaw(ová), 1991; viz ↗rozšířená projekce) „přerušena“ nominalizační příponou a mění se v projekci nominální. Konkrétně se předpokládá, že eventivní v.s. sdílejí se slovesy nejen verbální frázi (VP), kde je připsána theta role internímu argumentu, popř. frázi vP, která je asociována s kmenovými příponami (✍Jablońska, 2007), ale také kvantifikační/aspektovou frázi (AspP) a slovesně‑rodovou frázi (VoiceP), kde je determinována diateze a v závislosti na tom (ne)připsána theta role externímu argumentu (srov. např. ✍Borer(ová), 1999; ✍Alexiadou(ová), 2001; ✍Fu & Roeper, 2001; pro aplikaci na interní syntax v.s. v č. viz ✍Procházková, 2006; ✍Procházková‑Dvořáková, 2008; ✍Dvořák(ová), 2014). Je také třeba vzít v úvahu, že v současné generativistické teorii bývá VP nahrazeno √P (root phrase), neboť verbálnost či nominálnost dané syntaktické struktury je až výsledkem vložení kategoriálně neutrálního kořene (vybraného z lexikonu) do kontextu funkční hlavy n nebo v, které teprve vedou k jeho gramatické kategorizaci (✍Marantz, 1997ad.); viz také ↗distribuovaná morfologie. Syntaktická struktura českých v.s. včetně všech základních funkčních projekcí je schematicky zachycena v následujícím stromovém diagramu (adaptováno podle ✍Dvořák(ové), 2014). Schéma předpokládá pouze jeden (přímý) interní argument; struktura konkrétního v.s. může být mnohem bohatší, např. v závislosti na tom, s kolika argumenty a adjunkty se dané v.s. pojí.
Tato linie přístupu k nominalizacím má počátky v práci ✍Abneyho (1987), která byla přelomová především propagovaným paralelismem mezi jmennou a slovesnou funkční strukturou, tzv. „IP – DP parallelism“. DP‑analýza jmenné fráze pak Abneymu umožnila redukovat strukturní rozdíly mezi různými typy nominalizací v angl. na rozdíl ve skopu nominalizačního sufixu. Naproti tomu starší generativistická tradice vycházející z Chomského vlivných Remarks on Nominalization (✍Chomsky, 1970) propagovala syntaktickou transformaci základových větných struktur jako zdroj těch nejverbálnějších nominalizací (gerundií), zatímco ostatní nominalizace měly být odvozeny „bázovými pravidly“ v „lexikonu“ (pro diskusi pojmu „lexikon“ v tomto užití viz ✍Marantz, 1997). Na česká v.s. aplikovali – v rámci ↗DVS – přístup založený na transformacích aktivních i pasivních vět ještě ve stylu ✍Leese (1960) z počátků generativní gramatiky ✍Karlík & Nübler (1998). ✍Veselovská (2001) následně ukázala, že česká v.s. nemají charakteristiky ↗gerundií ani jednoduchých dějových jmen, tj. simple event nominals, ale tzv. komplexních dějových jmen, tj. complex event nominals ve smyslu ✍Grimshaw(ové) (1990), a tudíž spadají do skupiny nominalizací odvozených samostatnými lexikálně syntaktickými pravidly; viz také ↗dějové substantivum.
Odlišné povrchové formy přímého interního argumentu v nominalizované struktuře ve srovnání se strukturou ryze slovesnou (tj. postnominální gen., popř. prenominální posesivum namísto akuz.) jsou v současném generativistickém přístupu vysvětlovány tak, že jmenná fráze vyjadřující tento argument vstoupí do derivace sloučením (merge) se slovesnou hlavou V, resp. verbalizovaným kořenem, kde je jí připsána odpovídající ↗theta role (patient/theme), v souladu s hypotézou uniformity připsání theta role (↗UTAH); ✍Baker (1997). Vzhledem k neexistenci aktivní hodnoty kategorie Voice však nemůže být této frázi připsán její kanonický pád, kterým je v aktivní slovesné struktuře akuz. Udělení pádu je zajištěno nominalizačním sufixem, který selektuje vygenerovanou verbální projekci jako svůj komplement a který je také nositelem jmenného strukturního pádu – gen., jenž je následně připsán dané jmenné frázi nesoucí interní theta roli; podrobněji o udělení strukturního gen. v nominalizacích viz ✍Dvořák(ová) (2011). Za určitých podmínek může jméno z postnominální gen. pozice stoupat do prenominální posesivní pozice; více o posesivním pohybu v č. obecně ✍Veselovská (1998). Že jde o pohyb z postnominální pozice do pozice prenominální, dosvědčuje také to, že v případě prenominálního posesiva s rolí patientu již nelze postnominální genitiv obsadit argumentem s rolí agentu: *stařenčino přemlouvání podvodného prodavače, kde stařenka = přemlouvaný a prodavač = přemlouvající.
Neexistence aktivního Voice a nemožnost udělit strukturní akuz. souvisí také s tím, že role agentu se neprojektuje (✍Burzio, 1986), kanonická pozice externího argumentu ve [Spec,VoiceP] (✍Hale & Keyser, 1993; ✍Kratzer(ová), 1996) tak zůstává prázdná (popř. obsazena pouze nulovým zájmenem) a agens je možné vyjádřit jako argumentový adjunkt (tzv. a‑adjunkt, viz ✍Grimshaw(ová), 1990) ve formě instr., což je forma, kterou mají v.s. společnou s opisným pasivem. Dále lze agens v.s. vyjádřit ve formě prenominálního posesivního adjektiva (pokud jsou splněny morfologické podmínky diskutované výše a pokud tato pozice není již obsazena patientem) n. postnominálního gen. (pokud není patiens vyjádřen n. se s daným slovesem vůbec nepojí jako v případě unergativních intranzitiv). Nominalizační konstrukce se tak při přidělování pádů argumentům chová podle schématu ergativně‑absolutivních jaz. (viz ✍Williams, 1987), kde je jedna pádová forma (v tomto případě gen.) užívána pro objekt tranzitivních a subjekt intranzitivních sloves.
Zachování stejných povrchových forem všech ostatních argumentů kromě externího a přímého interního, jaké jsou v ryze slovesné struktuře, vyplývá z toho, že jde o inherentní pády (prosté i předložkové), a připsání jejich theta rolí je tudíž provázeno připsáním jejich pádů (srov. ✍Chomsky, 1986 a ↗teorie pádu). Jestliže se různé projekce, jejichž hlavy tyto argumenty selektují, nacházejí uvnitř fráze VoiceP, která je oběma strukturám společná, není přítomnost takových argumentů v nominalizacích ničím překvapivým.
Kromě interních argumentů se eventivní v.s. mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi se a si. Zatímco v kombinaci se slovesy se se a si chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, n. jako vázané morfémy: Okamžitě se musíš podívat z okna / *Okamžitě musíš se podívat z okna × *okamžité se podívání z okna / okamžité podívání se z okna. Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní: Okamžitě *(se) musíš podívat z okna × okamžité podívání (se) z okna. Systematickou výjimku představují v.s. odvozená od inherentních reflexiv, pokud se kombinují s dalším interním argumentem: bání *(se) každého psa, chlubení *(se) vysvědčením, postupné dozvídání *(se) o tom článku, a v.s. odvozená od reflexivních sloves, která mají interní argument v gen.: zbavování *(se) nepotřebných věcí, obávání *(se) něčeho. V některých případech je přítomnost reflexivních zájmen a částic v nominalizacích potřebná kvůli zjednoznačnění významu: Učení Karla vyčerpává = Karla vyčerpává učit n. Karla vyčerpává učit se × Učení se Karla vyčerpává = Karla vyčerpává učit se. V č. lze nominalizovat všechny typy ↗reflexivních sloves, tzn. jak inherentní reflexiva: bání se, chlubení se, osvojení si (nových slov), tak ↗antikauzativa: odloučení se (od rodiny), rozplakání se, vracení se (domů), zakouření (si), pravá reflexiva: umytí se, oblékání se, koupení si (jízdenky), nadávání si a reciproka: líbání se, tykání si. V.s. odvozená od antikauzativ, jejichž subjekt nenese rys [+HUM], působí sice jako teoreticky možné konstrukce, ale v praxi se v kombinaci s reflexivní částicí neužívají: ?rozbití se starého gramofonu, ?potopení se lodi, ?otáčení se Země kolem své osy.
Ucelená morfosyntaktická analýza nedějových v.s. zatím pro č. chybí. Lze předpokládat, že v.s. s výsledkovým významem jsou výrazy lexikalizované do té míry, že vstupují do derivace jako hotová jména, tzn. jako prvky kategorie N. V teorii, kde je kategorizace kořenů až výsledkem syntaktické projekce (✍Marantz, 1997ad.), lze tato jména analyzovat jako kořeny, které se nekombinují s kategoriemi rozšířené verbální projekce, ale pouze s „malým n“ a dalšími kategoriemi typickými pro rozšířenou nominální projekci. I když je interpretace těchto jmen a jejich komplementů/adjunktů stále ovlivněna lexikální sémantikou kořene uvnitř v.s., z jejich odlišné geneze vyplývá jejich omezená produktivita a jiné syntaktické chování: (1) nelze je kombinovat s vidovými sufixy do stejné míry jako eventivní v.s.: Na nástěnce viselo oznámení / *oznamování výsledků přespolního běhu; (2) nelze je systematicky doplňovat adjunktem v instrumentálu, který má roli agentu, ani agentově orientovanými adjektivy: *Na nástěnce viselo oznámení výsledků přespolního běhu paní starostkou / *Na nástěnce viselo záměrné oznámení prohry domácího týmu; (3) jejich patiens lze vyjádřit i jinou formou než postnominálním bezpředložkovým genitivem: oznámení výsledků přespolního běhu – oznámení o výsledcích přespolního běhu; (4) dovolují pluralizaci a kombinaci s číslovkami základními a (5) ani v perfektivní formě a bez předchozího kontextu nevyžadují obligatorní doplnění přímým interním argumentem: Na nástěnce visela dvě různá oznámení × Na konci soutěže došlo k oznámení *(výsledků).
V případě lexikalizovaných v.s. označujících místa, osoby či předměty (a ne pouze výsledky dějů), jako např. prudké stoupání, nové vedení podniku, svatební oznámení, v kůži vázané vydání románu, značkové oblečení n. krásné selské stavení dochází navíc k lexikálně‑sémantickému posunu od původního událostního významu novému, neudálostnímu (u jména stavení je tento posun provázen i fonologickou změnou, srov. stavění × stavení). Taková jména tudíž nemohou ani licencovat stejné sémantické participanty jako paralelní slovesa či dějová v.s. a chovají se jako ostatní jména na ‑í‑ (rozhran‑í, ponděl‑í, list‑í atd.).
- Abney, S. P. The English Noun Phrase in its Sentential Aspect. PhD. diss., MIT, 1987.
- Alexiadou, A. Functional Structure in Nominals: Nominalization and Ergativity, 2001.
- Alexiadou, A. & L. Haegeman ad. Noun Phrase in the Generative Perspective, 2007.
- Alexiadou, A. & M. Rathert (eds.) The Syntax of Nominalizations across Languages and Frameworks, 2010.
- Baker, M. C. Thematic Roles and Syntactic Structure. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar, 1997, 73–117.
- Borer, H. The Form, the Forming, and the Formation of Nominals. Rkp., 1999.
- Burzio, L. Italian Syntax, 1986.
- Čermáková, A. Valence českých substantiv, 2009.
- Dowty, D. R. Word Meaning and Montague Grammar: The Semantics of Verbs and Times in Generative Semantics and in Montague's PTQ, 1979.
- Dvořák, V. Inherent Case and Locality Requirement: Evidence from Ditransitives and their Nominalizations. UPWPL 17.1: Proceedings of PLC 34, 2011, 95–104.
- Dvořák, V. Case Assignment, Aspectual Properties and (Non-)expression of Patients: A Study of the Internal Structure of Czech Verbal Nouns. In Spevak, O. (ed.), Noun Valency, 2014, 89–112.
- Dvořáková-Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. In Marušič, F. & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics: Contributions from FDSL 6.5, 2008, 73–90.
- Fu, J. & T. Roeper ad. The VP within Process Nominals: Evidence from Adverbs and the VP Anaphor do – so. NLLT 19, 2001, 549–582.
- Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
- Grimshaw, J. Extended Projection. Rkp., Brandeis University, 1991.
- Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvian Bromberger, 1993, 53–109.
- Hazout, I. Action Nominals and the Lexicalist Hypothesis. NLLT 13, 1995, 355–404.
- Hron, D. On the Derivation of Reflexive Nouns: The Case of Czech, 2005 (http://linguistics.huji.ac.il/IATL/).
- Chomsky, N. Remarks on Nominalization. In Jacobs, R. S. & P. S. Rosenbaum (eds.), Readings in English Transformational Grammar, 1970, 184–221.
- Chomsky, N. Knowledge of Language: Its Nature, Origin and Use, 1986.
- Jablońska, P. Radical Decomposition and Argument Structure. PhD. diss., University of Tromsø, 2007.
- Jelínek, M. Jména dějová. In TSČ 2, 1967, 562–653.
- Karlík, P. Valence substantiv v modifikované valenční teorii. In Č-US 2, 2000, 181–192.
- Karlík, P. Ještě jednou k českým deverbálním substantivům. In Č-US 4, 2002, 13–23.
- Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č-US 5, 2004, 33–46.
- Karlík, P. Mixed Nominals in Czech. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 105–117.
- Karlík, P. Bemerkungen zur Diachronie der tschechischen -ní-/-tí-Derivate. AnSP 39, 2012, 113–145.
- Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
- Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
- Kratzer, A. Severing the External Argument from its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
- Lees, R. B. The Grammar of English Nominalization, 1960.
- Marantz, A. No Escape from Syntax: Don’t Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. UPWPL 4.2: Proceedings of PLC 21, 1997, 201–225.
- Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. PhD. diss., Princeton Univ., 2009.
- Newmeyer, F. J. Some Remarks on Roeper’s Remarks on Chomsky’s “Remarks”. SKASE 2, 2005, 22–39 (http://www.skase.sk/).
- Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
- Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č-US 2, 2000, 173–180.
- Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. MPhil thesis, University of Tromsø, 2006.
- Reinhart, T. & T. Siloni. The Lexicon-Syntax Parameter: Reflexivization and Other Arity Operations. LI 36, 2005, 389–436.
- Roeper, T. & A. van Hout. The Impact of Nominalization on Passive, -able and Middle: Burzio’s Generalization and Feature-Movement in the Lexicon. MITWPL 35: Papers from the UPenn/MIT Roundtable on the Lexicon, 1999, 185–211.
- Scheer, T. The Rhythmic Law in Czech: Vowel-final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics: Proceedings of FDSL 3, 2001, 37–48.
- Siloni, T. Noun Phrases and Nominalizations: The Syntax of DPs, 1997.
- Stehlíková, L. Morfosyntaktické vlastnosti deverbálních jmen na -ní-/-tí-. PhD. dis., FF MU, Brno, 2010.
- Svenonius, P. Slavic Prefixes Inside and Outside VP. Nordlyd 32:2, 2004, 205–253.
- TSČ 2, 1967.
- Veselovská, L. Possessive Movement in the Czech Nominal Phrase. JSL 6, 1998, 255–300.
- Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
- Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163–245.
- Williams, E. English as an Ergative Language: The Theta Structure of Derived Nouns. Papers from the 23rd Annual Regional Meeting of CLS, 1987, 366–375.
- Ziková, M. Why Czech Case Markers Sometimes Get Lost. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 190–203.
- Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar: Proceedings of FDSL 8.5, 2012, 325–338.
- Zucchi, A. The Language of Propositions and Events: Issues in the Syntax and Semantics of Nominalization. PhD. diss., UMass, 1989.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka